Pomník sv. Aloise

Pomník sv. Aloise Gonzagy ve Vražném

Byl postaven v roce 1948 manželi Vyroubalovými z Vražného jako upomínka na tragickou událost, která se stala 7.11.1945. Sv. Alois z Gonzagy byl členem jezuitského řádu, patron mládeže, uctíván jako přímluvce proti moru a očním chorobám. Žil v Itálii v letech 1568-1591. Svatořečen 1726 papežem Benediktem XIII. Atributy: lebka, krucifix a lilie.

Údaje ve vzpomínkách pamětníků i v zápisech se v detailech odlišují, to však není podstatné, důležité je připomenout si onen tragický listopadový den, aby místní i příchozí věděli, proč zde stojí pomník sv. Aloise.

Ze zápisu v kronice obce Vražné:

Dne 7.11.1945 v den Velké říjnové revoluce zahynuli čtyři hoši z obce při výbuchu nálože nalezené u tanku stojícího u hasičského skladiště. Všichni byli při výbuchu roztrháni.

Byli to Alois Vyroubal z č. 8, Láďa a Emil Vráblíkovi z č. 6, čtvrtý byl Němec. Výbuch se stal na dvoře usedlosti č. 198 v 17 hodin odpoledne. Čeští chlapci byli společně pohřbeni na místním hřbitově za hojné účasti občanů a školních dětí z Oder. Zapsal Maxim Horák, kronikář a ředitel školy.

Z matriční knihy úmrtí Dolní Vražné a údaje o přečíslování domů:

Alois Vyroubal nar. 29.7.1934 Majcíchov, Slovensko z č.p. 8 (dnes č.p. 26) a Vladimír Vráblík nar. 25.5.1934 Mukačevo, Ukrajina z č.p. 198 byli žáci měšťanské školy v Odrách, Emil Vráblík nar. 1.12.1936 Mukačevo, Ukrajina a Bruno Bayer nar. 3.2.1935 Dolní Vražné, bydlel v č. 10 (dnes č.p. 29), byli žáci obecné školy ve Vražném.

Z vyprávění pamětníků – paní Anny Demlové a paní Ludmily Mikulové

Tank byl odstaven (údajně nepojízdný) před bývalou hasičskou zbrojnicí, která stála při hlavní cestě asi 15 m od dnešního pomníku sv. Aloise vpravo, v těsné blízkosti mostu přes potok, u křižovatky na Jeseník nad Odrou. Velmi často si u něj hrávaly děti z vesnice. Čtyři chlapci – Alois Vyroubal, bratři Vladimír a Emil Vráblíkovi a jeden německý chlapec Bruno Bayer – našli v tanku nálož a odnesli ji do usedlosti č. 50 (dnes 198), kde Vráblíkovi bydleli. Tam nálož o schod výměnku „rozbíjeli“. Byla to strašná rána… Lojzíka odnesli sousedé v plachtě k rodičům, všichni byli roztrháni. Výměnek byl zničen. Čeští chlapci byli pohřbeni do jednoho hrobu na místním hřbitově. Při pohřbu se s chlapci rozloučila Marie Šrubařová, žákyně obecné školy ve Vražném, za měšťanskou školu v Odrách učitel Václav Váhala, za obecnou školu ve Vražném ředitel školy Maxim Horák. Po této hrůzné události se Vráblíkovi přestěhovali na usedlost č. 6, nechtěli už na místě tragédie bydlet. Tank ještě dlouho stál u zbrojnice, než byl odvezen. Hasičská zbrojnice byla zbourána až mnoho let poté, zřejmě před regulací potoka. Nová zbrojnice byla vybudována z části bývalé usedlosti č. 50 (dnes 198).

V německé obecní kronice o neštěstí podávají zprávu dvě osoby, páter Clement Richter a paní Marie Münster (jejich sdělení zaznamenal Dr. Erich Maixner).

C. Richter: Čím je člověk starší, tím více vzpomíná na zážitky, které byly téměř zapomenuty. I já tak mohu podat zprávu o událostech, které způsobily mnoho lidského utrpení, ale také o lidskosti a pravdivosti, které jsme mohli poznat a které v nás mohly probudit naději. Po skončení války neměly německé děti školní vyučování. To nám v podstatě nijak nevadilo, já a můj přítel Bruno Bayer jsme měli alespoň volno. V každém křoví a zákopech bylo možno tehdy najít pozůstatky války. S velkým zápalem jsme přinášeli porůznu odložené zbraně a munici k Brunovým rodičům, kde jsme si pro ně vytvořili úkryt. Byly tu pancéřové pěsti, střelivo pro pušky a děla, střelný prach, množství různých granátů. Bruno se stal skutečným expertem na zbraně, hned poznal, zda je pancéřová pěst zajištěna nebo ostrá. Šroubovali jsme hlavy, vybírali fosforové a sirné náplně a ukládali je zvlášť, špicemi zbraní jsme vytlačovali patrony a vysypávali prášek z nábojnic se zápalnými kapslemi. Práškem jsme protáhli zápalnou šňůru za roh a zapálili. Byla to ohromná zábava. Ve vesnici stál naproti hostince Neusser nepojízdný sovětský tank T34 a ten byl našim nejmilejším místem na hraní. Náboje mezi dvěma řetězy jsme si ale nevšimli. Chlapci z české rodiny, která obývala dům německé rodiny Bergerových (říkalo se jim „Kreuzbergerovi“, protože zde bylo několik Bergerů a před domem stál velký kříž), náboj nalezli a odvlekli ho do domu. Tam jej začali „zpracovávat“ kladivem a kleštěmi.

Bruno a já jsme byli dopoledne někde jinde. V poledne jsme běželi domů, abychom něco snědli. Domluvili jsem se, že Bruno přijde okolo 13. hodiny. Pak jsme chtěli jít k Bergerovým, abychom společně něco podnikli. Přesně ve 13 hodin jsem čekal na Bruna, ale nepřišel. Při čekání mi běžely hlavou různé myšlenky. Vzpomněl jsem si, že Hubert, jeho starší bratr mi před dvěma dny řekl, že má české cigarety. Po čtvrthodině netrpělivého čekání jsem šel za Herbertem, který pásl krávy na louce. Když jsem přišel k Herbertovi, udělali jsme si pohodlí pod lískovým keřem a chtěli jsme si zapálit cigaretu. Tu jsme uslyšeli hroznou detonaci, která se vracela jako hřmění. Vyskočili jsme a viděli jsme nad vesnicí mračno kouře. Cestou jsem pomyslel na Bruna. Ve stejném okamžiku těžce oddechující Herbert řekl: „Snad tam není Bruno.“ Když jsme přišli blíž k domu Bergerových, nesli lidé muže, který byl na zhroucení. Byl to český starosta Vyroubal, který přišel do vesnice teprve před nedávnem. Před domem ležel chlapec, popálený k nepoznání. Ještě žil. Jeho matka klečela vedle něho. Slyšel jsem jeho poslední slova: „Maminko, odpusť“.  Chtěli jsme dovnitř dvora, ale už přišla policie a hasiči a tlačili nás zpět. Krátký pohled stačil, všude krev, před výměnkem hluboká jáma, tři schody pryč, dveřní rámy a dveře roztrhány. Také Bepiho matka a on sám byli zasaženi úlomky. Jako zázrakem zůstala jeho malá sestra v jejím náručí nezraněna.  Teprve večer vyšla najevo celá smutná skutečnost, že vedle syna starosty byli usmrceni dva další čeští chlapci a také Bruno Bayer. Co se stalo? Sotva pět minut po mém odchodu, tak vypravovala přítomná nová obyvatelka našeho domu večer mé matce, přišel Bruno. Volal a pískal na mne. Když viděl, že jsem šel pryč, šel zpět. Přišel k Bepimu a uviděl na dvoře domu dva české chlapce Vláďu a Emila, kteří si hráli s náloží. Poznal nebezpečí a křičel na chlapce, ať přestanou. Starostův syn Alois, který zde stál, běžel k východu, v tom okamžiku nálož explodovala. Zpráva o neštěstí se šířila jako pochodeň po celém okolí. Hlasy zněly zřetelně. Všichni němečtí občané budou usmrceni nebo deportováni na Sibiř. Ozval se však český starosta, který právě teď ztratil jediného syn. Nikoli německý chlapec byl vinen neštěstím, jak se mnozí domnívali, on se mnohokrát pokoušel zabránit katastrofě svým varováním, ale ostatní mu nenaslouchali. To mu řekl jeho syn bezprostředně před smrtí. Tak se podařilo českému starostovi nás Němce zachránit před lynčováním. Naše nebezpečné skladiště jsem pak už nikdy nenavštívil.

Mimo jiné z vyprávění Marie Münster

Pan Vincenc Holme běžel asi na 500 m daleko vzdálený poštovní úřad, aby přesvědčil českého poštovního úředníka o nutné lékařské pomoci – německým obyvatelům bylo přísně zakázáno telefonovat. Po čekání, které všem připadalo jako věčnost, přijela sanitka. Těžce zraněné dítě Aloise Vyroubala – přenesli jeho rodiče ještě před příjezdem záchranky do domu, ta jej pak převezla do nemocnice v Novém Jičíně. Policistovi vyprávěl těžce zraněný chlapec o průběhu činu. Řekl, že chtěli “věc“ prozkoumat a tloukli kladivem na okénko onoho hranatého podlouhlého předmětu. Místní němečtí obyvatelé poznali, že výpověď Aloise Vyroubala krátce před jeho smrtí je zachránila před těžkými represáliemi. Rodina Vyroubalova opustila brzy po tomto hrozném zážitku vesnici.

70. výročí připomíná strom jeřáb ptačí moravský, který 18.11.2015 vysadili Ing. Vladimír Nippert (tehdejší starosta obce) a Mgr. Jana Šlapková (tehdejší ředitelka ZŠ) za přítomnosti žáků a učitelů naší školy.

Zdroje: digi.archives.cz- kronika obce Vražné-1. díl Retrospektiva, popis historie obce – kronika obce Dolní Vražné, strana 28
Matriční kniha úmrtí obce Dolní Vražné sv. VI, ročník 1945, str. 178
časopis Poodří číslo 2/2015, Ludmila Šimíčková, Nela Trnčáková
foto: Kateřina Kelnarová, historická fotografie: archiv Miroslava Studeného

Sepsala Kateřina Kelnarová, kronikářka obce Vražné, 27.10.2025